Klap, klap, klap…
Chůze.
Pro mnoho z nás něco tak přirozeného. 

Pamatujete si na své první krůčky? Nejisté, roztřesené, soustředěné, dobrodružné… Ustojím to? Spadnu? A pak ten výbuch radosti a sebevědomí. Ten pocit, když jsme ušli první metry bez újmy. 

Ale čím jsme starší, tím víc zapomínáme, co všechno se v jednom jediném kroku odehrává.

Kolik energie proudí tělem.
Kolik vjemů vstupuje do vědomí.
Kolik emocí a myšlenek s sebou neseme – aniž bychom si toho všimli.

A tak vás zvu na cestu se mnou – v sérii “Krok za krokem” – směrem, který vedl zvenku dovnitř. Až do mého srdce.

nezačala na pouti ani na horách.
Začala bolestí.

Bedra se hlasitě ozývala při každé větší námaze. Při delších procházkách jsem nemohla dodechnout, zadýchávala jsem se, musela jsem zastavovat. A tak jsem se smířila s tím, že tento – pro člověka nejpřirozenější pohyb – není nic pro mě.

Až setkání s MindArt Conceptem mě vrátilo nohama zpátky na zem. Doslova. S postupným odpouštěním a odkládáním strachů, emocí a dalších vnitřních zátěží, se mi najednou chtělo víc chodit. 

Cítila jsem, jak mi to dělá dobře. Jako bych vnímala své kroky tak nějak jinak. Už nebyly bolestivé. Začala jsem u chůze i vědomě dýchat. Každý krok jako by odnášel jednu vrstvu tíhy. Myšlenky přicházely a zase odcházely. Emoce se vynořovaly a rozplývaly v rytmu chůze.

Až do Santiaga. Čtrnáct dní na pouti. Čtrnáct dní se sebou. Každým dalším krokem jsem zjišťovala, že žádné problémy s dechem ani omezení vlastně nemám. Že všechny ty bariéry byly jen příběhy mé mysli.

A právě proto dnes chodím s lidmi.

Uvědomuji si sílu terapeutických cest. Organizuji jednodenní i vícedenní poutě. Pro ty, kteří cítí, že nestačí o svých problémech přemýšlet. Ale že je potřeba jimi vědomě projít.

Protože chůze je návrat k přirozenosti.
K tělu.
K sobě.

Pokud jste taky došli do bodu, kdy cítíte, že je čas překročit své vnitřní limity, těšte se na další díl série „Krok za krokem“. Společně se ponoříme do toho, jak vědomá chůze mění způsob, jakým přemýšlíme, cítíme i jednáme.