Vyjít ven. Vyčistit si hlavu. Protáhnout tělo. Na chvíli se vypnout od okolního světa. 

Možná to znáte — procházka se psem, s dětmi, s partnerem.
Nebo jen tak. Abyste pro sebe něco udělali.

Ano, i taková chůze má hodnotu.
Ale poutní cesta, camino? 

To je jiná dimenze.

Když jdete poutí, nejde jen o to jít.
Nejde o výkon. Nejde ani o výlet.

Jde o přítomnost. O proces. O to, co se ve vás začne dít, když se na několik hodin, dní, týdnů vypnete ze známého rytmu všedních dní. Na terapeutické pouti nevnímáte jen okolí — začnete vnímat sebe. 

Skrze dech, rytmus, zvuky, vůně, kroky.

Zpočátku jen vyciťujete, že si jdete pro něco víc. Tehdy se ve vás začíná probouzet záměr vaší cesty. Možná si ho zpočátku ani nevyslovíte nahlas. Ale jak se blíží den poutě, něco se uvnitř vás začne formovat.

Začnete si klást otázky: Pro co si tam vlastně jdu? Co chci uvidět, pochopit, nechat odejít?

Už to samotné ptaní otevírá prostor.

Přesně tím se camino liší od běžné procházky — je cestou, na které ukazatel míří dovnitř. 

I jednodenní putování dokáže pohnout se zažitými vzorci. Ale s každým dalším dnem, kdy zůstáváte ve spojení s cestou, přírodou a se sebou, jdete do větší hloubky.

Ano, pravda sice někdy bolí. Ale vždycky osvobozuje.

Miluji poutní cesty. Mají svou magii. Už samotné rozhodnutí, že se na camino vydáte, zahájí sled podivuhodných situací, díky kterým máte příležitost prohlédnout, co vám v životě ladí a co ne. 

A pak samotný den D.
Den, který si plně vyhradíte “jen” na spolu-bytí s přírodou, se svými myšlenkami.

Tak nějak přirozeně začnete naslouchat svému tělu. Najednou, v tom  tichu, kdy jedna noha střídá druhou, začne promlouvat váš vnitřní svět. Někdy jemně, někdy hlasitě.

Zachytíte myšlenky, které běžně utíkají. Emoce, které jste dlouho potlačovali se hrnou fyzicky ven – tam to píchne, támhle to tlačí. Au! Slzy. 

Ale vy jdete dál. A kilometr za kilometrem procházíte vším možným i nemožným. Co bolelo, už nebolí. Tělo se uvolňuje. Hlava se uvolňuje.
A najednou se člověk ocitá sám v sobě.
Bez rozptylování. Bez útěků.

To je to, co dělá camino magickým.
Je to vědomý návrat do těla. Do sebe. Do smyslu života.

Když jdete ven, možná hledáte klid. Možná před něčím utíkáte.
Když jdete camino, jdete sami sobě vstříc.

Co se stane, když opravdu vykročíte? V dalším díle této série sdílím své nejsilnější poutní zážitky z 14denní cesty do Santiaga. Třeba v nich objevíte kousek sebe.

Až setkání s MindArt Conceptem mě vrátilo nohama zpátky na zem. Doslova. S postupným odpouštěním a odkládáním strachů, emocí a dalších vnitřních zátěží, se mi najednou chtělo víc chodit. 

Cítila jsem, jak mi to dělá dobře. Jako bych vnímala své kroky tak nějak jinak. Už nebyly bolestivé. Začala jsem u chůze i vědomě dýchat. Každý krok jako by odnášel jednu vrstvu tíhy. Myšlenky přicházely a zase odcházely. Emoce se vynořovaly a rozplývaly v rytmu chůze.