„Uf. Tak je to tady. 11 dní poutě do Santiaga přede mnou. Co když to nedám?” říkala jsem si pár dní před odletem do Porta.

Ale když ve vás něco řekne „teď“, prostě vykročíte. Nemůžete jinak. Paniku střídá nadšení. Zas a znova.

Tak začala moje cesta po Camino de Portugues.

První den (16,5 km)  

Euforie. Tělo šlape, hlava vrní blahem.
Skvěle, Natašo, jdeš správně. Vzduch voní jinak než doma.

Druhý den (22 km)

Vděčnost. Divím se, co za tak krátký čas už cesta ukázala.
Poznávám se.
Mám čas pozorovat – sebe, svět, druhé. 

Třetí den (přes 22 km)

Zlom. Počasí mi jde naproti, abych pustila všechny tlaky, které jsem si přivezla. Neskutečně prší, fouká vítr od oceánu, že ani pončo mi nestačí. Jsem mokrá úplně všude včetně spodního prádla. Písek po kolena, ztracená uvnitř i venku. Koho to byl sakra nápad… jít tu pobřežní cestu?  Mám chuť si okamžitě najít letenky zpět domů.

Otázky, co si běžně nepřiznáte, se derou ven: Proč tu vlastně jsem? Ale neptám se jen na samotnou cestu, ale obecně. Na život. Velký psychický propad na vlastní dno. Tělo v jednom ohni.

Přesto jdete. Protože není jiná cesta než dopředu.

Čtvrtý den (9 km)

Probouzím se a nic… nic nebolí? Jako by z těla odešlo několik tun nákladu. Jdu dál s úplně jinou energií. Zvládnu to.

Pátý den (25 km)

Slunce, déšť, euforie, únava. Tolik proměn v jednom dni. Uvědomuji si pomíjivost okamžiku.

Šestý den (20 km)

Překročení hranic.
Z Portugalska do Španělska.
A taky z nejistoty do důvěry.

Cítím, jak se ve mně něco poskládalo. Ne jen myšlenky. Celý systém. Energie, směr, smysl. Už to není jen moje cesta. Vše prožité do sebe zapadá. Tímhle mám provázet i druhé.

Sedmý den (15 km)

Kratší úsek. A přesto hluboký.
Cesta není o kilometrech. Ale o tom, co si dovolíte vnímat ve svých krocích.

Osmý den (23 km)

Neděle. Všechno zavřené.
Pumpa, kde si dáte colu a čokoládu. Díky bohu alespoň za něco.
A co je k dlouhému dni o hladu ještě lepší? Ztratit se. Naštěstí na cestě vždy potkáte dobré duše, které vás nasměrují.

Auto nás přivezlo až před správné ubytování. Paní domácí, co uvařila a upekla. Nečekané přijetí. DÍKY!

Devátý den (8 km)

Slunce. Samota. Průchod vinicemi. Kdybych jen tenkrát věděla, jak bude víno podstatnou součástí mého života.

Cítím, jak se zevnitř vynořují strachy. Odněkud hluboko, přesto je dobře znám. Neuhýbám. Dýchám. Naslouchám. A jdu. Procházím. Tady se učím být. Se sebou. Pro sebe.

Desátý den (26 km)

Nejdelší trasa.
Můj vnitřní svět se směje. Zato tělo bolí, au au. Rozplývám se při vzpomínce na masáž.

Jedenáctý den  – posledních 22 kilometrů

Celkem 214. V nohách, v těle.
A v srdci něco, co už nevymažu.

Já, která chtěla několikrát utéct zpět.
Já, která před rokem nemohla pořádně chodit kvůli bolestem zad.
Já jsem to zvládla.

A dnes vím, že právě díky těm krizím, slzám a nepříjemnostem, jsem se poskládala jinak. Jsem jiná.

Camino není dovolená.

Je to niterný zážitek.
Prostor, kde se všechno ještě dlouho usazuje.

Vzpomínky, které si z pouti nesete, nejsou plytké obrázky pro sociální sítě. Jsou to prožitky. Vepsané pod kůži.

Tělesné. Syrové. Zakořeněné.

Pamatujete si vůni moře. Sílu větru.

Náhodné zjevení cizích lidí, kteří vás „zachránili”, když jste byli ztracení, promrzlí a hladoví.

Každý krok jako by vešel do těla, do vědomí.

Tyhle okamžiky nesmažete.
A pravděpodobně už nikdy nebudete stejní.

Chůze vás nese. Camino vás mění.

Jedno vás posílí, druhé otevře.
Obojí je dar.

Vede vás krajinou,
krajinou vaší mysli.

Objevíte, co potřebujete nechat odejít. Co vás tíží.

A možná i to, co už vlastně dávno chcete žít jinak.

💫 Pokud vás láká zažít něco podobného, sledujte můj blog – nové termíny poutí i procházek se zde objevují. A pokud nechcete, aby vám další cesta unikla, napište mi napřímo. Ozvu se vám jako první.

💫 Už jste četli předchozí díly série Krok za krokem? Ne? Tak to začněte klidně od začátku:

👉 Krok za krokem, 1. díl: Proč jsem začala chodit

👉 Krok za krokem, 2. díl: Jít ven vs. jít camino

Buen camino v dalším článku!